Syfilis (lues, příjice) patří mezi sexuálně přenosné infekce (STI). Původcem je bakterie Treponema pallidum, subsp. pallidum. Jedná se o závažnou infekci, která může postihnout jakýkoli orgán v těle. Vzhledem k závažnosti a bezpříznakovým fázím onemocnění je vyšetření součástí obligátních vyšetřovacích schémat u dárců krve, tkání a orgánů v rámci předporodní péče a jako základní screening všech novorozenců.

Přenos

Treponema je velmi citlivá k vnějšímu prostředí (neschopná přežívat déle mimo lidský organismus), k přenosu proto dochází pouze bezprostředním kontaktem. Z hlediska přenosu rozlišujeme syfilis získanou a vrozenou.

Získaná syfilis je častější (asi 90 % případů), hlavním způsobem přenosu je nechráněný pohlavní styk (nejen koitální, ale i orální a anální). Jiné způsoby jsou spíše raritní (bylo zaznamenáno několik případů přenosu krevní transfuzí, kontaminovaným předmětem – bezprostředně sdílenou sexuální pomůckou, nasliněnou tetovací jehlou).

Syfilis vrozená je důsledkem přenosu onemocnění z matky na dítě v době gravidity nebo v průběhu porodu. Osud těhotenství a dítěte závisí na časovém vztahu mezi začátkem syfilis a otěhotněním. Akutní infekce v prvním trimestru vede obvykle k potratu nebo k poškození plodu, které není slučitelné se životem. Otěhotní-li žena s déle trvající chorobou, může být rozsah poškození různý – od vážných orgánových vad a poruch intelektu přes lehčí formy až po zcela zdravé novorozeně.

Příznaky

Získaná syfilis má tři stádia. V prvním stadiu se po průměrně 21 dnech může objevit v místě kontaktu s infekcí povrchový defekt kůže nebo sliznice připomínající oděrku, který se vyvine v tvrdý nebolestivý vřed. Nejčastěji bývá lokalizován na genitálu, dále v ústech, na rtech nebo v okolí análního otvoru. Ke spontánnímu zhojení dochází zhruba po 4-6 týdnech. První stadium pokračuje nebolestivým zduřením spádových mízních uzlin.

Zhruba po dvou měsících propuká druhé stadium, charakterizované nesvědivou vyrážkou (trup, paže, stehna), bradavčitými výrůstky v okolí genitálu, nebolestivými defekty sliznice v ústech, zvětšením mízních uzlin, únavností a zvýšenou teplotou. Mohou se objevit příznaky orgánového postižení (centrální nervová soustava, ledviny, játra). I tato symptomatologie mizí. V průběhu prvních dvou let po infekci se mohou střídat fáze bezpříznakové s opakovanými výsevy vyrážky. Nemocní s projevy prvního a druhého stadia choroby jsou infekční.

S délkou trvání infekce a přechodem do pozdního latentního (bezpříznakového) období nemoci nakažlivost postupně klesá a tento stav trvá u většiny nemocných až do konce života. Třetí stadium (poškození srdce a cév, zasažení centrální nervové soustavy) postihuje asi třetinu neléčených nemocných, vyvíjí se postupně během následujících dekád. Předejít mu lze pouze včasnou léčbou.

U vrozené syfilis bývá novorozenec nezralý, v místě množení bakterií (sliznice, kůže, vnitřní orgány) jsou patrná zánětlivá ložiska, v důsledku poškození tkání se později objeví tzv. stigmata (slepota, hluchota, mentální retardace aj.).

Diagnostika

Přímý záchyt bakterie je vzhledem k jejímu obtížnému přežívání mimo lidský organismus problematický. Onemocnění je diagnostikováno průkazem protilátek, které se v těle tvoří po kontaktu s bakterií. Pozitivita reakce nastupuje zhruba 4-5 týdnů po kontaktu s infekcí. Obvykle se pro zvýšení specificity a vyloučení falešně pozitivního/negativního výsledku používá kombinace testů (specifické a nespecifické protilátky). Stanovení protilátek je využíváno i ke sledování aktivity onemocnění a úspěšnosti léčby. Pro diagnosticky obtížné nebo forenzně důležité případy je využívána metoda stanovení genetického materiálu (PCR).

U vrozené syfilis je definitivní stanovení diagnózy možné až po 18. měsíci věku (po úplném vymizení vlivu mateřských protilátek). U novorozence je diagnóza určena na základě anamnézy matky, klinického stavu a nálezu protilátek v séru.

Léčba

Syfilis lze účinně léčit antibiotiky. Výběr vhodného antibiotika závisí na fázi onemocnění (u pozdní fáze infekce je třeba v případě neurosyfilis volit antibiotikum pronikající do centrální nervové soustavy), typu pacienta (odlišné u dětí, těhotné ženy) a aktuální antibiotické rezistenci. Důležitá je spolupráce pacienta a vyšetření všech sexuálních kontaktů nemocného.